Video vzniklo pro výstavu umělkyně Kamily Ženaté Horizont událostí. Vycházelo ze scénáře inspirovaného sny sedmi žen, které podstoupily skupinovou sebepoznávací zkušenost.

Video, v němž je tematizováno „znesvěcení posvátné schránky“ – kouzelnické krabice, kterou si vyrobil můj otec, jehož koníčkem bylo kouzlení, se kterou jsem si jako malá hrávala a po otcově smrti ji opatrovala jako vzácnou relikvii. V jiné době se schránka v rukou mého dítěte stává úplně běžným předmětem. „Vzácnou skříňku“ si přisvojí tím, že ji polepí levnými nálepkami s motivy koster a lebek.

Klavírista hrající píseň křesťanské kapely eSPé Stáť smiem.

Bubeník hrající píseň křesťanské kapely eSPé Stáť smiem.

Ve dřevěné kolébce, která se v naší rodině používá již několik generací, vyrobené jedním z mých předků, ve kterém jsem lehávala jako malá i já, se urputně kolébám sem a tam.

V polním mobiliáři posvačím, líbám Ježíše a odcházím.

Ve videu natočeném v bořitovském kostele před románskou freskou nohou Sv. Kryštofa píši do vzduchu holí Zatím se ve vesmíru nikdo nenarodil ani nezemřel.

Záznam situace poté, co jsem uložila urnu svého zesnulého otce do naší rodinné hrobky v Černé Hoře. Jdu v rokokovém kostýmu od hrobu a podlamují se mi kolena.

Hrobku v čele hřbitova mí předci odkoupili od vrchnosti. Herci v historických kostýmech představují rodinou konstelaci mého dětství. Každý z nich opakuje pro něj typické výroky. Já stojím v hrobě a vyplazuji z něj jazyk.

Ležím na dně Macochy – propasti sebevrahů – na ledovém a mokrém betonu turistického chodníku a zpívám slova z katolického kázání: „Do temnoty světlo, místo strachu teplo.“

Na místě nálezu Věstonické Venuše ve vinici pod Pálavou nechávám dát na zadek matku své dospělé dceři. Ta přitom drží unikátní kopii – sádrovou sošku odlitou přímo z originálu Věstonické Venuše. V dalším záběru dcera v podvečer prochází lesní monokulturou a vybíjí si svou agresi.

Moje romská prababička zahynula v Osvětimi a zanechala za sebou šest dětí a muže. Jedna romská lidová zpěvačka, které v Osvětimi zemřelo pět dětí a manžel, zde po traumatickém zážitku složila nejsilnější texty svých písní. Ve videu ji nechávám promluvit ústy dvou mladých mužů stojících u pomníku zásadní operace druhé světové války.

Na místě, kde byl vloni nalezen poklad, pořizuji voyeurský záznam loupežníka, hledajícího marně svůj lup, který si v lese ukryl. Je to na místě, kde jsem před patnácti lety v noci potkala ducha loupežníka. Svým příběhem dokládám místí pověst o loupežníkovi, kterou do záběru vyprávím.

Sedím zde ve světnici skanzenu Přerova nad Labem se skupinou figurín žen všech generací. Po chvíli se zvednu a pošeptám jedné z nich důležité sdělení.

Částečně je toto video remakem slavného videa Vita Acconciho Undertone (1972), v němž autor sedí před kamerou a vypráví své masturbační představy o dívce, která tře jeho nohy pod stolem. Já sedím za stolem ve futrech mého starého rodného domu a opakuji anglicky, že jím maso mrtvého otce. Ve druhé části videa pojídám maso z kance.

V prvním záběru ležím v posteli s urnou s ostatky svého mrtvého otce. Ve druhém potom vedle svojí matky. Ležíme tu jako poslední Baráčkovi a přeříkáváme básně Josefa Hory, který přebral pseudonym mému zesnulému prastrýci z Černé Hory.

Video vzniklo pro výstavu Maloval hlavolam (Galeire NoD, kurátorka: Tereza Severová). Tématem výstavy byla „fascinace cyklickými procesy a ději“. Kurátorka oslovila umělce pracující s principem nekonečného opakování. Projekce dvou neklidně visících artefaktů běží v nekonečné smyčce. Sekyra se stále točí, houpačka z pneumatiky se stále houpá.

Video vzniklo pro výstavu Black Hill jako citace a sebereflexe dosavadní tvorby D. Baráčkové a P. Herotové vztahující se k Černé Hoře, kde obě umělkyně působily. Legenda Black Hill je specifickou „videoprocházkou“ po důležitých místech v této obci.

Autorky (Daniela Baráčková, Markéta Kubačáková, Šářka Telecká) a zároveň účinkující v tomto videu vytvářejí obraz o svých otcích díky útržkům vět či promluv, které se staly určitými formujícími hranicemi, od nichž se člověk znovu a znovu bolestně odpoutává, aby nalezl svoji identitu. Umělkyně se snaží s jistou nadsázkou odkrýt sebe-konstrukt skrze vnímání druhého.

Pohled ze smrtelné postele mojí babičky, která zemřela v domově důchodců v Černé Hoře.

Ve videu jsou zaznamenány konstruované monology postav v parteru výškových budov situovaných podél pražského toku Vltavy. Lidé pronášejí citace z dobových (postmoderních) kritických teorií a studií na téma městského života a urbanismu v tehdejší západní Evropě konfrontovaného s aktuální pražskou situací (2011).

Video zaznamenává jeden pohled z okna sedmého patra. Prezentuje sérii rozmanitého jednání obyvatel na ulici v souvislosti s požárem v protějším paneláku, naznačující rozmanitost vztahů a postojů k události.

Matka v roli otce postiženého globální afázií v dialogu se svojí dcerou reagující na nesrozumitelnou řeč kontrmanipulativními výroky.

Video se sérií reprodukovaných situací, původně skutečně prožitých, na pozadí makety domu podle mého návrhu. Tyto situace jsem vybrala na základě šesti rodinných fotografií. Na všech jsou moji příbuzní nebo já s nimi. Všechny jsou pořízeny na místech, která hrají roli jak v mém životě, tak v „Černohorské kauze“ (viz. téma výstavy Černá Hora v Galerii mladých). Nechala jsem zde zreprodukovat všech šest situací podle mnou napsaného scénáře. Všem zúčastněným jsem vložila do úst komentáře vztahující se k utrpení. Jejich původ je většinou v textech o lékařské etice, filozofii a dějinách medicíny. Jsou vytrženy z původní souvislosti, přeskládány, zosobněny a vloženy do úst postavám v jednotlivých situacích.

Video bylo představeno v rámci festivalu Gask Artfest v Kutné Hoře v sekci umění ve veřejném prostoru s názvem Místo a formule (kurátorka Lenka Vítková). Skládá se z dvojice záběrů zaznamenávajích totožnou akci – vyvolávání série mnohoznačných vět ze střechy přístavby secesního nádraží směrem k břízce rostoucí divoce na protějším balkoně domu patřícího starostovi Kutné Hory. Video bylo promítáno ve smyčce tvořící nekonečnou mantru přímo na nádraží v prostoru prosklené přístavby navazující na čekárnu a prodejnu jízdenek.

Původní videoinstalace spočívající v částečně zakryté projekci totožné se záznamem. Pokud divák nahlédl pod omezení projekce, narazil na totožné omezení v záznamu. Ve videu se schovanou hlavou skanduji jako fanoušek Černé Hory různé slogany vztahující se k mé rodné obci.

V Galerii mladých jezdím na své výstavě těhotná po zábradlí a při seskoku vždy řeknu jedno vyjmenované slovo, dokud neproberu postupně všechna písmena. Měním způsoby jízdy a vynechávám ta vyjmenovaná slova, která nesouvisí s výstavou.

Dialog ze stejnojmenného animovaného filmu přehraný v naivních kostýmech na nočním parkovišti před Village Cinemas.

Zatímco dva muži drží dívku za roztažené ruce a nohy na hřišti střední školy, kam předtím přišli a ona se jim dobrovolně podvolila, na střeše začne hořet nenápadný oheň, který doběhnu uhasit z klasické sprintérské startovní pozice.

Scéna se odehrává u garáže, kde jsme s naší „anarchistickou partou“ mívali klubovnu a improvizovaný bar. Ve videu předvádím neuměle kouzlo s politickým podtextem, které jsem objevila v otcově kouzelnické příručce. Já i moje asistentka máme na sobě bombra.

S čínským mečem okolo sebe sekám a bodám v prostorách nemocniční čekárny v Praze na Bulovce.

Dětská říkanka s ilustrativním tanečkem recitovaná s čínským mečem v ruce před nemocniční recepcí v Praze na Bulovce.

Dokumentární záznam výjimečného chlapce poslouchajícího rádio, topolů a kdysi legendárnímu domu. Prostředí výstavní skříně socialistické výstavby a kulisy filmu Kinoautomat: Člověk a jeho dům. Chlapec se kývá spolu s topoly do jejich rytmu.

Před černohorským hřbitovem, v jehož čele je monumentální hrobka Baráčků – mé rodiny, hraji na fiktivní varhany na zídce, na níž se zveřejňují fotografie čerstvě zesnulých. Jedná se o napodobení toho, co jsem zde často dělala jako malé dítě.

Žačka černohorské základní školy recituje báseň o domově do lhostejné okresní komunikace. Jedná se o skutečné odhalování pamětní desky Josefu Pilnáčkovi, zesnulému černohorskému historikovi.

Přísně a bez vysvětlení fackuji sousoší dětí v Rychnově nad Kněžnou.

V tomto videu je zachycena moje babička při sérii prohlášení uprostřed práce na své zahradě. V tomto inscenovaném videu babička poprvé v životě mluvila anglicky. Reprodukuje zde fragmenty rozhovoru o globálních problémech, který jsem vedla s arabským prodavačem šperků v Egyptě.

Naivně dvojjazyčné vyprávění příběhu místa, na němž stojím, již neexistující stavby a dětského zážitku.

Chaotický obraz a zvuk vzniklý skákáním přes potok v jednom gumáku. Jedna situace, jeden den, jeden záznam.

V New Yorku na Times Square opakuji performance Jiřího Kovandy, kterou uskutečnil v roce 1976 na Václavském náměstí v Praze.

Statický záběr na papouška vystaveného ve zverimexu v pražském nákupním centru.

Mezi dvojicí stěn sbíhajících se v ostrém úhlu žnu trávu srpem, dokud se nedostanu do kouta.