Loading...

Pičus

Galerie 207, Praha, 7. 4. - 14. 4. 2014

 

Matka – tělo – automat: Několik poznámek k videoprojektu Daniely Baráčkové Pičus

 

Nová práce Daniely Baráčkové je na první pohled jiná než její přechozí videa. Kontext místa je potlačen. Jediné, co divák vidí, je dřevěná kolébka (tento atribut autorka využila již v loňském videu Skanzen) a v ní umělkyně, monotónně se kolébající zprava doleva; jinak nic – bílo, prázdno... V bizarním počínání matky, která zaujímá místo (svého?) dítěte, jako by se koncentrovala touha po klidu stejně jako potlačovaná agrese. Kolébka je místo odpočinku a spánku a symbolicky odkazuje ke zrození a počátku existence (odtud často používané spojení „kolébka civilizace“). Rychlým pohybem, doprovázeným nepříjemně klepavým zvukem, se však zároveň – stejně jako sama umělkyně, na jejímž obličeji se střídá strojený úsměv s výrazem frustrace – stává strojem, vykonávajícím naprogramované úkony. Žena vrostlá do kolébky ztrácí svou identitu: s vědomím společenského imperativu „být dokonalou matkou“ rutinně (avšak s láskou) dokola vykonává ty samé činnosti, až ztrácí sebe sama. Je figurínou, která jako by vystoupila z Mechanického baletu Fernanda Légera: tělo-automat. 

Daniela svou výstavu pojmenovala Pičus. Nadávka, jíž se častují příslušníci mužského pohlaví, se může zdát nadbytečná a možná i prvoplánová. Jenže právě tímto pojmenováním autorka do své „hry“ vtahuje také mužského diváka a jím získává identifikace ženy a kolébky ještě další význam. Žena JE místem zrození života – JE kolébkou, ale také vaginou, dělohou... Pičus není jen o mateřství. Dotýká se rovněž toho, jak jsou ve společnosti degradovány ženské genitálie, jejichž čmáranice se objevují na školních lavicích, stejně jako na veřejných záchodcích, a jak se toto ponížení dotýká života a práce těch, které jsou jejich „majitelkami“. 

Na pozvánce na výstavu je fotografie kolébky umístěné v Danielině ateliéru. Vzhledem k otázce, jak (a zda vůbec se pokoušet) skloubit práci s mateřstvím, kterou si dříve nebo později klade většina žen, je toto „zátiší“ stejně výmluvné jako video. Jak se ostatně sama autorka ptá: „Je možné, že naléhavost emancipace pozná žena až v okamžiku, kdy je konfrontována s realitou mateřství v kombinaci s realitou přisouzených [genderových] rolí, tedy ve chvíli, kdy je její motivace a šance se svobodně a rovnocenně umělecky angažovat omezena na minimum?“ 

 

Martina Pachmanová

Pičus ´14