Výstavní projekt Poslední prostor pro člověka pojaly z hlediska kurátorského jeho iniciátorky převážně na základě společné intuice namísto pevně vymezeného obsahového rámce. Sjednocujícím motivem výstavy se stal prostor. Téma však nebylo uchopeno jen skrze atributy, které jej vymezují (architektura apod.), ale také skrze faktory, které jej „vyplňují“, jako jsou události, vztahy, prožívání nebo citová hnutí. Participující umělci a umělkyně (Daniela Baráčková, Pavla Gajdošíková, Petry Herotové, Katarína Hládeková, Eva Jiřička, Barbora Klímová, Eva Koťátková, Jan Pfeiffer, Iveta Pilařová, Tereza Severová, Veronika Vlková, Ladislav Vondrák a Monika Vondráková) prostor nenahlíželi jako objektivní spekulanti, nýbrž jako tvůrci a spolunositelé jeho obsahu. Mohl to být žitý intimní prostor a vztahování se k němu, nebo naopak místo, kde se člověk ocitne nedobrovolně, jako sociální či zdravotní zařízení, a je tudíž odkázán k jeho „trpěnému“ sdílení. Zároveň mohlo jít jednoduše o lokaci, jejímž „duchem“ se umělec zabývá.
Ambicí projektu bylo kombinovat pohledy na člověka obdařeného i obtěžkaného prostorem.
Zdánlivě zprofanované téma člověka a prostoru není vyčerpáno. Místo jako status, determinace vztahů, fatalita teritoria, limity orientace, relativita pozic, to vše jsou témata, která mohou být nadále bohatě nahlížena. Jako strategii pracovního postupu iniciátorky zvolily oslovování umělců a umělkyň na základě již existující „věci“ nebo charakteru jejich tvorby, což v mnoha případech vyústilo v další spolupráce. Výstava byla syntézou prací vytvořených nezávisle na tomto projektu a participativních děl, která byly výsledkem iniciované spolupráce.
Pohled ze smrtelné postele mojí babičky, která zemřela v domově důchodců v Černé Hoře.
