Dotek hlíny, zvuk větru, kontakt chodidel s trávou nebo kamením v nepojmenovaném přírodním prostředí je pro urbanizovaného člověka procházejícího technologickou transformací mysli i těla je jako ozvuk vzdáleného snu, jehož obrysy se postupně vytrácí. Bez ohledu na to, jestli jste s přírodou v denním nebo sporadickém kontaktu prázdninových výletů, pokud nežijete pod hliníkem izolovanou střechou v jednom z mála zbývajících, od signálu internetu vzdálených míst na planetě a váš laptop není uložený v izolační komoře, pak jste chtě-nechtě technologickou proměnou ovlivněni.
Just Another Place se nevyjadřuje k vazbě člověka a technologií, nepoužívá pojem kyborg ani se nesnaží o kritické zhodnocení epochy antropocénu. Vystavuje naopak mnohovrstevnatou realitu nevědomých ovlivnění a jejích možných důsledků na půdorysu odkazů vytržených z času i prostoru pomocí subtilních doteků zvuku a obrazu rezonujících napříč současným pojetím dichotomie přírodního a kulturního, respektive kultivovaného. Vše se zdá být na první pohled čitelné a zástupné.
Přesto jednoduchost gesta probouzí vzpomínky a vyvolává podvědomý pocit ztracené sounáležitosti.
Sounáležitosti umístěné někde hluboko v našem genetickém kódu. Současná akcelerace, v rámci které je patnáct let věčností, se rozpadá a zvuk flétny nebo odkrývání povrchu zeminy rýčem náhle dostává znovu svůj čas překračující význam. Místo, blízké i vzdálené, lokalizace domova, lokalizace exotické krajiny, lokalizace člověka jako dynamického bodu na mapě. Všechno je to jen nějaký další neurčitý prostor, přesto v bludišti neuronů a jejich spojů přesně vyhrazený, a ač možná pro mnohé zastřený, stále jasně definovaný.
