Pičus

Tato práce Daniely Baráčkové je na první pohled jiná než její přechozí videa. Kontext místa je potlačen. Jediné, co divák vidí, je dřevěná kolébka a v ní umělkyně, monotónně se kolébající zprava doleva; jinak nic – bílo, prázdno... V bizarním počínání matky, která zaujímá místo (svého?) dítěte, jako by se koncentrovala touha po klidu stejně jako potlačovaná agrese. Kolébka je místo odpočinku a spánku a symbolicky odkazuje ke zrození a počátku existence (odtud často používané spojení „kolébka civilizace“). Rychlým pohybem, doprovázeným nepříjemně klepavým zvukem, se však zároveň – stejně jako sama umělkyně, na jejímž obličeji se střídá strojený úsměv s výrazem frustrace – stává strojem, vykonávajícím naprogramované úkony.

Svědomím společenského imperativu „být dokonalou matkou“ rutinně (avšak s láskou) dokola vykonává ty samé činnosti, až ztrácí sebe sama. Je figurínou, která jako by vystoupila z Mechanického baletu Fernanda Légera: tělo-automat. Daniela svou výstavu i video pojmenovala Pičus. Nadávka, jíž se častují příslušníci mužského pohlaví, se může zdát nadbytečná a možná i prvoplánová. Jenže právě tímto pojmenováním autorka do své „hry“ vtahuje také mužského diváka a jím získává identifikace ženy a kolébky ještě další význam. Žena JE místem zrození života – JE kolébkou, ale také vaginou, dělohou... Pičus není jen o mateřství. Dotýká se rovněž toho, jak jsou ve společnosti degradovány ženské genitálie, jejichž čmáranice se objevují na školních lavicích, stejně jako na veřejných záchodcích, a jak se toto ponížení dotýká života a práce těch, které jsou jejich „majitelkami“.Na pozvánce na výstavu je fotografie kolébky umístěné v Danielině ateliéru. Vzhledem k otázce, jak (a zda vůbec se pokoušet) skloubit práci s mateřstvím, kterou si dříve nebo později klade většina žen, je toto „zátiší“ stejně výmluvné jako video. Jak se ostatně sama autorka ptá: „Je možné, že naléhavost emancipace pozná žena až v okamžiku, kdy je konfrontována s realitou mateřství v kombinaci s realitou přisouzených [genderových] rolí, tedy ve chvíli, kdy je její motivace a šance se svobodně a rovnocenně umělecky angažovat omezena na minimum?“