Výstava je koncipována jako „Situační výstava“, tedy výstava, která vznikla jako reflexe na danou situaci přímo v Galerii Univerzity Pardubice, a to jak na architektonickou podobu galerie, tak na situace a okamžiky, které se v ní během první, seznamovací návštěvy odehrály. Spontánní a náhodné dojmy se staly inspirací a předobrazem následně vytvořených děl.
Z postřehů během první návštěvy galerie: „Chtěla jsem v klidu promýšlet, zdokumentovat prázdný prostor, čekala jsem, že budu sama, ale bylo tam několik lidí a můj 6letý syn rušil, znervózňoval. Zastavila jsem se… A sledovala prožívání dítěte, běhal dokola, nosil z venku bodláky, skákal po dlaždicích…
Staly se tam banální, hravé, nečekané situace.
Prolnula jsem okamžik, spontaneitu a tělesnost malého dítěte a prostoru, který není na první pohled architektonicky cenný, ale je specifický. Architektura nedokonalá podobně jako galerie sama. Detaily jako třeba kraj keramického soklu neotřený po výmalbě, nejlevnější průmyslová keramická dlažba, obložení květináčů touto dlažbou, nejlacinější vypínače vedle obrazů, křivé spáry, rozpraskaná spárovací hmota…
Zachytila jsem momenty architektury v obrazech a naistalovala je tak, aby bylo v zorném poli obojí.
Průhled skrze venkovní prosklený roh dovnitř na obraz s tímto rohem. Neotřený sokl naproti obrazu s neotřeným soklem a křiklavou pusou s křivými zuby. Plastové dveře před obrazem s plastovými dveřmi a samolepkami siluet ptáků nalepených na sklech galerie. Taky špínu za nehty a barevný bodlák, hranolky zabodnuté do kečupu a nohu trčící z panelu.“
